České národní listy
leden – březen 2023
Ročník XII.
Bojovník za svobodu
Vážení spoluobčané,
ve svém životě jsem nejprve byl mladým studentem Filosofické fakulty s ideály a studoval jsem obor Historická archeologie. To skončilo s Pražským jarem a nástupem drsné normalizace, kdy jsem se za své názory studenta obratem stal politickým vězněm a byl jsem uvězněn na 2,5 roku. Ale to mne neodradilo, naopak, hned v dalším období jsem začal působit v disentu a jako jeden z prvních signatářů jsem podepsal Chartu 77. V letech 1972 – 1990 jsem proto pracoval v dělnických profesích, konkrétně na stavbách více než 100 mostů. Ve volném čase jsem se ale naplno věnoval i své vysněné archeologii s mou manželkou, archeoložkou Danou, která je mi cennou oporou už 40 let. Své tři knihy Poslední král Bójů, Prokletí rabštejnské skály a Zapomenuté vítězství opírám o výsledky našich společných vykopávek a je v nich řada až magických příběhů plných tajemství, které by Vás mohly nadchnout.
Při Sametové revoluci v roce 1989 jsem byl vtažen do politiky. Stal jsem se postupně náměstkem ředitele nově vznikající tajné služby (FIS), dvakrát poslancem (1996 – 2000), i ministrem (1998 – 2000). Následně jsem nastoupil diplomatickou dráhu a v letech 2000 až 2005 působil jako velvyslanec ČR v Rusku, náměstek ministra zahraničních věcí (2005–2007) a velvyslanec ČR na Ukrajině (2007– 2010). Poté jsem se věnoval psaní knih a v roce 2021 jsem se do politiky vrátil, jako poslanec za hnutí SPD.
Události letošního roku mne vyburcovaly k přijetí kandidatury za hnutí SPD na Hrad.
Za své hlavní poslání považuji prosazení obrany svobody a demokracie, udržení sociální stability a bezpečnosti České republiky. Potřebujeme akutně zajistit energetickou bezpečnost a potravinovou soběstačnost naší země. Česká armáda musí být znovu připravena k obraně naší vlasti, nikoli používána v cizím zájmu. V mezinárodních vztazích prosazuji spolupráci (zejména se zeměmi V4 a dalšími sousedy) a snahu o dohodu. Mír není sprostým slovem a musí znovu zavládnout v Evropě. Potřebujeme udržet dosaženou životní úroveň a nedovolit propadání se do bídy. K tomu chci přispět za využití svých zkušeností.
Kandiduji na prezidenta proto, aby naše země neskončila ve válce a bídě. Lidé potřebují mír a normálně žít. (Z volebního letáčku)
Jaroslav Bašta, v.r.
@ www.jaroslavbastaprezident.cz
,
Poznámka ČNL:
Pan Jaroslav Bašta kandiduje na Hrad nejen za SPD, ale je také kandidátem řady vlasteneckých subjektů a tak i mnohých českých vlastenců.
Nyní je otázkou, co pro zvolení pana Jaroslava Bašty na Hrad můžeme udělat? Prostřednictvím sociálních síti můžeme šířit jeho program, jeho články, jeho projevy. Snažme se, abychom dali alespoň těm nejhlavnějším jeho myšlenkám i písemnou formu, a tak jsme je mohli šířit i mezi těmi, kteří na internet nemají přístup.
Kandidatura Jaroslava Bašty na Hrad je pro nás velkou příležitostí. Udělejme vše pro to, aby mohl po volbách dosednout na prezidentský stolec na pražském Hradu. Čekejme mnohá protivenství, útoky z mnohých stran. To nás však nesmí odradit od našeho cíle – dosáhnout úspěchu v demokratických prezidentských volbách. Je přáním mnohých z nás, aby Jaroslav Bašta se stal prezidentem republiky. Máme již své zkušenosti, někteří z nás i z Vlasteneckého fóra, které aktivně a úspěšně podporovalo Miloše Zemana na jeho dvojí cestě na Hrad. Využijme je i kontakty, jež jsme dříve získali.
Jděme cestou českých národních a státních zájmů, cestou pravdy, míru v srdci, lásky k lidem, tak dojdeme k cíli.
Naše heslo zní: Bašta na Hrad!
Prezidentské priority J. Bašty
1.Občané ČR na prvním místě
Na prvním místě mé činnosti vždy bude prosazování základních potřeb a zájmů naprosté většiny občanů České republiky. A to jak v domácí, tak i v zahraniční politice. Na pražském Hradě nepřipustím klientelismus.
2.Ústava a právní řád
Budu striktně dodržovat Ústavu České republiky a zasazovat se o zjednodušení a zprůhlednění právního řádu České republiky pro občany naší země.
3.Dostupné ceny elektřiny a plynu
Při výběru a jmenování budoucích vlád, premiérů a ekonomických ministrů na nich budu přísně vyžadovat, aby zajistili pro občany a firmy České republiky dostupné ceny elektrické energie a plynu. V urychlené výstavbě dalších bloků jaderných elektráren Temelín a Dukovany vidím základ budoucí energetické soběstačnosti a bezpečnosti naší země.
4.Naše voda patří nám
Životní prostředí, voda a ostatní přírodní zdroje jsou ve vlastnictví České republiky, tedy všech občanů naší země! Budu prosazovat, aby budoucí vlády převzaly distribuci pitné vody pod kontrolu státu všude tam, kde dojde k jejímu neopodstatněnému zdražování!
5.Kontrola nad surovinami
Strategické suroviny, jejich těžba a využití musí zůstat pod většinovou a efektivní kontrolou České republiky.
6.Podpora průmyslu a soběstačnosti
Podpora vyspělého českého průmyslu, zemědělství a soběstačnosti v potravinářství je jednou z hlavních priorit mé práce.
7.Bezplatná základní zdravotní péče
Všichni občané naší země na základě veřejného pojištění mají právo na zajištění rovnocenné, kvalitní a bezplatné základní zdravotní péče. Ve funkci prezidenta ČR budu toto právo striktně vyžadovat a prosazovat. 8.Kvalitní bezplatné vzdělávání
Budoucnost naší země vidím v kvalitním bezplatném vzdělávání mladých generací. Ve funkci prezidenta budu prosazovat směrování vzdělávacího a školského systému především na výchovu odborníků a profesí, které naše země potřebuje nejvíce.
9.Mír a obrana naší země
Jako vrchní velitel ozbrojených sil České republiky budu prosazovat především zajištění svrchovanosti a obrany naší země a zajištění všestranné bezpečnosti našich občanů. Budu prosazovat řešení mezinárodních sporů a konfliktů mezi zeměmi diplomatickými jednáními a nikoliv válkami!
10.Návrat ke zdravému způsobu života
Sportování je přirozené, je už odmalička součástí našeho života, zvláště velký význam má sport pro zdravý vývoj našich dětí a mládeže. Ve své práci proto budu podporovat i návrat celé naší společnosti ke zdravému způsobu života.
11.Silná česká koruna
Chci podporovat silnou českou korunu jako kotvu v divokém ekonomickém vývoji současné Evropy.
Zneviditelněný Jaroslav Bašta
Marek Řezanka
Při sledování průzkumů volebních preferencí voličů v případě prvního kola prezidentských voleb (například Median, STEM/Mark, Ipsos) mě zaráží jedna věc: Kam se poděl Bašta?
Ano, kandidát SPD, Jaroslav Bašta, jakoby neexistoval. Je nám předkládáno, že o vítězství se poperou A. Babiš, D. Nerudová a P. Pavel řečený generál, padne zmínka o P. Fischerovi, M. Hilšerovi a J. Středulovi, kteří ale nemají potenciál do bojů příliš zasáhnout – a jako perlička je přidán odhad preferencí Karla Janečka, jehož šance jsou odhadovány jako mizivé.
Kandidát alternativy, signatář Charty 77, bývalý náměstek ředitele tajné služby, exministr bez portfeje a bývalý velvyslanec v Rusku, se ovšem poděl neznámo kam.
Pokud je nám předkládán model, kdy za A. Babišem má stát cca 22 % voličů a za kandidáty vládní koalice (kam řadím i M. Hilšera a P. Fischera) 54 % procent voličů, je evidentně něco v nepořádku. Přitom v době, kdy se A. Babiš ještě ke své kandidatuře nevyjádřil, patřili J. Bašta s Tomášem Březinou k černým koním voleb. Bašta by dokonce spolu s Pavlem postupoval do druhého kola.
Je zarážející, pokud se průzkumy zmiňují o J. Středulovi s podporou mimoparlamentní sociální demokracie, ale ani náznakem neuvedou informaci o podpoře kandidátovi za parlamentní SPD. Jeho preference by se přitom měly minimálně pohybovat v rozmezí 8–10 %. Za předpokladu, že by se na něm jako na svém kandidátovi dokázaly subjekty alternativy vůči stávajícímu systému domluvit, rázem bychom tu měli kandidáta s podporou mezi 15–20 % hlasů. A to není málo.
Více hlasů než J. Středula může obdržet i Tomáš Březina, který bude usilovat především o nespokojené voliče ODS, rozčarované ze stávající vládní politiky. Ani o jeho výhledech se ale průzkumy z jakéhosi důvodu cudně nezmiňují.
Andrej Babiš má, jako kandidát opoziční, jistě větší šance než na nějakých 22 % hlasů. Souboj mezi příznivci vládních kandidátů a mezi jejich odpůrci, bude vyrovnaný a těsný.
Je velice nefér, pokud jeden z výrazných odpůrců vlády, politik s letitými zkušenostmi a vynikajícím morálním profilem, je před veřejností utajován. Je zjevné, že se ho kdosi bojí, a je i zjevné, kdo: Jednak přívrženci generála s temnou minulostí – a za druhé nekritičtí obdivovatelé ženy, která je neskutečně rychlá, má–li se vyjádřit k tak nepodstatné věci, jako je hrozba třetí světové války – a kterou nijak neznepokojují prokázané bestiální vraždy bezbranných ruských zajatců, neboť ona by takovým katům dala metál – což ostatně deklarovala v případě bratrů Mašínů. Podřezání člověka, který se nemůže bránit, této „dámě“ nevadí. Hlavně, že v kampani klade důraz na to, že je matkou.
Jaroslav Bašta by mohl být nazván kandidátem míru. Dlouhodobě válečné běsnění odsuzuje, a volá po diplomatických jednáních. Je zjevné, že právě proto pro mainstreamová média, média války, neexistuje.
Jaroslav Bašta – Mír je dnes sprosté slovo
Usuzuji tak na základě velmi ostré ukrajinské reakce na slova téměř stoletého bývalého ministra zahraničních věcí Henryho Kissingera o nutnosti jednání Kyjeva s Moskvou o mírové dohodě, která by ukončila probíhající válku s Ruskem.
29. května 2022 – 03:20
Starý pragmatik vzal v úvahu především to, že konflikt se pro Ukrajinu nevyvíjí dobře a reálně hrozí, že ruské ozbrojené síly a jejich separatističtí spojenci opravdu mohou dojít po severním pobřeží Černého moře až do Podněstří. Poté by v nevyhnutelných diplomatických jednáních o míru byl prezident Volodymyr Zelenskyj ve značně nevýhodnější pozici než dnes, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz
Neústupnost Kyjeva se opírá o ukrajinské veřejné mínění, které z více než 80% jakékoliv územní ústupky (Krym, Donbas) Ruské federaci odmítá. Prezident a jeho vláda věří, že dodávky moderní vojenské výzbroje zvrátí situaci na bojišti a pomohou ukrajinským ozbrojeným silám přejít do protiútoku. Největší naděje pak vkládají v dalekonosné zbraně, které by umožnily zasáhnout nepřítele na jeho území a rozvrátit tak zásobování ruských vojenských jednotek.
ejich použitím by se s největší pravděpodobností prezidentovi Zelenskému povedlo dosáhnout jediného předpokladu, který mu může dát naději na úspěch – rusko – ukrajinský konflikt by se změnil na plnohodnotnou válku mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskou federací. Nejspíše by pak došlo dle ruské vojenské doktríny k použití jaderných zbraní. Budoucí vývoj může mít ještě jednu velmi nepříjemnou nuanci: USA se ho možná nezúčastní, protože budou válčit s Čínskou lidovou republikou o Tchaj–wan.
Dlouhé měsíce před Putinovou invazí na Ukrajinu Spojené státy jasně prohlašovaly, že se v budoucím konfliktu nechtějí nijak přímo angažovat, pouze logisticky dodávkami zbraní, munice a zpravodajských informací. Naopak Tchaj–wan jim za válku stojí. Za této situace by na straně Ukrajiny bojovala jen podnož NATO skládající se z Velké Británie, Polska, Pobaltí, České republiky a Slovenska.
Někteří cynici tvrdí, že neutuchající hlad Ukrajiny po zbraních a munici již dokázal středoevropské státy (včetně Německa) účinně odzbrojit. Když k tomu připočtu předchozí třicet let trvající demilitarizaci, greendealové omezování průmyslu, energetickou závislost na Rusku a celkovou nepřipravenost na válečný konflikt, obávám se nejhoršího. Ukrajina se totiž na válku připravovala osm let. My jsme s tím ještě ani nezačali. Proto bychom zcela nehrdinsky a pragmaticky měli naslouchat radám Henryho Kissingera. Stávající česká vláda je však v tomto ohledu plně ukrajinská. Proto se hrozím toho, že by jí Pánbůh to odhodlání z huby do rukou vraziti ráčil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Bašta – Přepisování dějin některými našimi politiky je protinárodní
V další části rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta zdůrazňuje, že je lepší i špatný mír nežli válka.
Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta ČR
8. prosince 2022 – 02:20
Jste jediný z kandidátů, který upozorňuje na hrozbu války...
„Ano celou dobu jsem si to uvědomoval, vysvětloval a upozorňoval jsem na nebezpečí války. Nicméně ta touha válčit je silnější a jsme na hraně něčeho, co může být horší než druhá světová válka. I když zatím tím průběhem to spíš připomíná první světovou válku, zákopy a podobné věci,“ připomíná Jaroslav Bašta.
Jste jediný z kandidátů, kdo chce příměří a jednat o míru mezi Ruskou federací a Ukrajinou...
„K jednomu z mých hesel patří, že „špatný mír je lepší nežli válka“, zdůrazňuje Jaroslav Bašta, poslanec SPD.
Myslíte si, že díky rétorickým „cvičení“ některých i našich politiků je možné rozpoutat třetí světovou válku?
„Samozřejmě to máme před očima, ten největší problém je v tom, že to nejsou jenom ta rétorická cvičení, ačkoliv třeba takový náš pan premiér Fiala patří k těm, kteří když chtějí dramaticky zapůsobit a prohlásí, že jsme ve válce, tak jí málem tomu Rusku vyhlásí. Kdyby Rusové chtěli, tak ten jeho projev mohli vzít jako oficiální vyhlášení války Ruské federaci ze strany České republiky.
Takže ano, ty snahy změnit lokální válku na Ukrajině ve válku přinejmenším celoevropskou nebo světovou tady budou a nemusí se to stát jenom nějakou nešťastnou náhodou tím, že něco selže nebo že někdo selže, rakety poletí někam kam nemají a podobně, ale tady bych v této situace nevylučoval ani zlý úmysl. Koneckonců některé informace o dopadu ukrajinské rakety na polské území hovoří o tom, že 15 m od toho byl velký sklad umělých hnojiv, především dusičnanů a dalších a všichni si pamatujeme jak to dopadlo, když vyletěl do povětří takový sklad hnojiv v Bejrútu, to město vypadalo jako po zásahu atomové bomby,“ upozorňuje Jaroslav Bašta.
Bašta: Výzvám se nevyhýbám, chci pomoci našim občanům!
Nedávno jsme na webu Prvnizpravy.cz zveřejnili článek Petra Hampla o tom, jak je módní „kopnout si do Rusa“
„Ono je to nejen módní, ale byl to trend, který měl vést k tomu, aby se vytvořila atmosféra, ve které by zejména mladší generace souhlasila s tím, že se má proti Rusku válčit. Tato válečná propaganda tady běží minimálně od roku 2018, možná ještě dříve.
Je pozoruhodné, že se na tom podílela právě mladší generace politiků, kteří působí v komunální politice, řeporyjský Novotný, primátor Hřib a starosta Prahy 6 Kolář. Ti postupně vytvořili atmosféru hlubokého nepřátelství. Je to záležitost, která mě silně připomínala to, co jsem pamatoval z počátku devadesátých let na Balkáně a potom kolem roku 2000, když jsem přišel do Ruské federace jako velvyslanec, na Kavkaze. V obou regionech čas od času politici připomínají tak silně staré křivdy, že se stanou důležitější než budoucnost vlastní země, budoucnost vlastních dětí a vnuků a všichni mají potřebu se za ně, jak na Balkáně, tak na Kavkaze pomstít. Většinou za to, co se stalo za druhé světové války nebo po jejím konci. A začnou se kvůli tomu navzájem zabíjet.
Prezident Edvard Beneš v květnu 1947 doprovodil dekrety o odsunu Němců prohlášením, v němž čteme toto varování: „Může se stát, že mé dekrety, vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou postupem času prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.“ Tak dramatické to u nás zatím není, ale v každém případě šlo ze strany jmenovaných politiků o velmi seriózní pokus přepsat dějiny. Ty v roce 1945 napsali vítězové a to české přepisování se opírá o pohled poražených, nacistického Německa a jeho spojenců. K těm Češi nikdy nepatřili, neboť patřili k vítězům II. světové války. Takže ti komunální a další politici, kteří tímto způsobem vystupovali a vystupují, jsou vysloveně protinárodní,“ zdůraznil Jaroslav Bašta. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Bašta – Výzvám se nevyhýbám, chci pomoci našim občanům!
Jaroslav Bašta v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz prozradil, co ho vedlo k tomu kandidovat na funkci prezidenta České republiky.
Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta ČR, 5. prosince 2022 – 02:20
„Především tím prvním impulsem bylo to, že mě oslovilo vedení SPD a zeptalo se mě na to, jestli bych byl ochoten kandidovat a protože se zabývám politikou už někdy od roku 1967, tak jsem pochopil, že tato funkce dává jednu z největších možností jak v krizové situaci kterou teď Česká republika prochází, našim občanům pomoct.
První moment byl, že když přede mě někdo postaví podobnou výzvu tak neuhnu, to jsem nikdy v životě nedělal že bych se vyhýbal nějakým výzvám a nebo něčemu podobnému,“ odpovídá v úvodu Jaroslav Bašta v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
PL – Mimořádně tupý politolog a ještě horší premiér. Kandidát Bašta nehodlá jako prezident mlčet
Přímo volený prezident by se měl stát mluvčím těch utlačovaných, zbídačených a ponižovaných, myslí si Jaroslav Bašta. A takovou roli by kandidát SPD skutečně chtěl hrát. Určitě by se také postavil proti matení pojmů a propagandě, která se na nás valí.
Datum příspěvku 19. listopadu 2022
Co z odkazu 17. listopadu 1989 bychom si právě v letošním roce měli připomínat nejvíce?
Boj za svobodu. Tenkrát jsme vedle svobody slova, názorů, vyznání a shromažďování chtěli také cestovat, podnikat, bavit se. Dnes pozorujeme, že se nás vláda znovu snaží připravit o svobodu slova a názorů. Stejně jako tehdy nám vnucují jediný názor a místo zpravodajství se na nás z veřejnoprávních médií hrne propaganda.Tenkrát útočili proti štvavým západním vysílačkám (Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky), dnes kritizují „dezinformační“ weby. Těmi jsou vlastně všechna média poslušně neopakující vládní propagandu. Pojem „dezinformace“ dnes zahrnuje také pravdivé zpravodajství o událostech.
Pamětníci předlistopadových časů jsou i v nejvyšších funkcích pomalu nahrazováni generací, která už pojmy jako „totalita“ nebo „cenzura“ zná jenom z vyprávění. Nevede to k tomu, že jsou tyto pojmy a vnímání jejich nebezpečí trochu zkresleny?
Po 33 letech došlo ke zmatení pojmů. Když třeba Viktor Orbán hovoří o demokracii bez přívlastků, naše média ho označují za autoritáře. Jediný správný termín je pro ně liberální demokracie. Za mého mládí se ze stejných důvodů hovořilo o demokracii lidové (lidodémo, jak jsme to zlomyslně zkracovali). Vztahoval se k tomu vtip: „Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Asi jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou!“
Liberální demokracie (libodémo) v pojetí pětikoalice patří do stejné kategorie. Její součástí je také cenzura. Dnes se jí říká boj proti dezinformacím.
Ministr vnitra Vít Rakušan komentoval uměleckou performanci s mrtvým Putinem na zdi svého úřadu tak, že „demokracie musí občas sundat rukavičky“. Nespočívá ale demokracie právě v tom, že zůstaneme v rukavičkách a nebudeme se mlátit?
Umělecká performance s mrtvým Putinem ministra Víta Rakušana nebyla pouze projevem silně pokleslého pubertálního vkusu, ale nejspíš naplňovala skutkovou podstatu hanobení hned dvou státních symbolů – české a ukrajinské vlajky. T. G. Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. Určitě neměl na mysli pěstní souboje bez rukaviček.
Pojem „demokracie“ je často spojován s pojmem „Západ“. Je podle vás správné hledat demokracii v kopírování vzorů z jiného společenského prostředí?
A že těch vzorů v poslední době máme – politickou korektnost, hnutí Woke, kritickou rasovou teorii. Za kombinaci jejich „blahodárných“ účinků by se nestyděli ani rudí gardisté z dob Maovy kulturní revoluce. Klimatická stávka studentů právě 17. listopadu je varovnou předzvěstí toho, co přebírání podobných vzorů přináší.
Z úst premiéra Fialy i dalších představitelů vládní koalice v poslední době zaznívá, že opakem demokracie, proti kterému se musí bojovat, je populismus. Slyšíme to stále, podporujeme demokratické kandidáty proti populistickým… Co říkáte na takto formulovaný protiklad?
Populus je lid, v latině. Demokracie znamená „vláda lidu“ v řečtině. Jen mimořádně tupý politolog může tyto dva pojmy dávat do protikladu. Náš problém tkví v tom, že Petr Fiala je ještě horší předseda vlády než politolog.
Současné napětí ve společnosti mnozí označují za největší od roku 1989, překonávající vše, co jsme zažili za minulých krizí. Jako pamětník celých těch třiatřiceti let, souhlasil byste?
Takové napětí ve společnosti jsem ve svém životě předtím zažil pouze jednou – v létě 1969 před prvním výročím okupace Československa. Tehdy jsme se dostali na samu hranu občanské války. Tenkrát však chyběl prvek pádu do bídy zatím „jen“ 25 % českých občanů, kteří dnes mají prostředky jen na nákup nejlacinějších potravin.
Obávám se, že jde jen o první etapu likvidace střední třídy. Podobné zhoubné procesy většinou dříve či později vyústí v rozsáhlý vnitřní konflikt.
Jakou roli by v takovýchto společenských krizích měl mít prezident republiky?
S ohledem na to, že byl zvolen v přímé volbě, měl by se stát mluvčím těch utlačovaných, zbídačených a ponižovaných. Vahou své autority by měl upozorňovat na nebezpečí, která v současné době hrozí rozvrátit český stát a společnost. Vždy se musí vyslovovat ve prospěch nenásilných řešení. A v dnešní době cenzury otevřeně hovořit o všech problémech, o nichž současná vláda a jí podřízená média mlčí. Ostatně, to jako prezidentský kandidát hodlám dělat již v průběhu předvolební kampaně.
Vaše hnutí nese název Svoboda a přímá demokracie, a prezidenta od roku 2013 volíme právě přímou volbou. Jak to, podle vás, změnilo pojetí a vnímání prezidentského úřadu?
Význam a prestiž prezidentského úřadu významně stoupla, o čemž svědčila volební účast v obou předchozích volbách. Přišel čas zvýšit pravomoci přímo zvolené hlavy státu. Třeba zvednutí kvora, které potřebuje Poslanecká sněmovna pro přehlasování prezidentského veta.
Bašta – Jsem proti stíhání verbálních trestných činů motivovaných politikou
Tento týden se v Lounech uskutečnila beseda s prezidentským kandidátem, Jaroslavem Baštou. Poslechnout si Jaroslava Baštu přišli nejen obyvatelé Loun, ale i občané z Chomutova, z Teplic či ze Žatce.
Jaroslav Bašta na besedě v Lounech, 2. prosince 2022 – 16:45
Během úvodu vystoupil Jaroslav Černohorský, spolužák Jaroslava Bašty z SVVŠ v Žatci: „Jaroslav Bašta byl vynikající student, vždy toužil po vědění, velkou jeho láskou byla historie. Byl vždy přátelský, klidný a uvážlivý. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval a nikoho neurážel. Také jeho řeč je klidná a promyšlená a za slova, která kdy řekl, se nemusel omlouvat. Jeho vlastnosti, dle mého názoru, předurčily Jaroslava Baštu jako politika a diplomata."
„My v současné době prožíváme ekonomickou krizi, jejíž dno zatím ani nebylo dosaženo. Vzpomněl jsem si na slova Tomáše Bati k hospodářské krizi začátku třicátých let minulého století. On to tehdy označil jako krizi mravní. Ještě před několika málo lety by člověk přemýšlel nad tím, co tím Tomáš Baťa myslel.
Dnes, kdy sledujeme činnost naší vlády, o tom nemusíme ani přemýšlet, je to každému rozumnému člověku jasné. Kosmas, děkan Kapituly pražské, by zřejmě o této vládě řekl – jsou jako včely, od huby jim med kane a zadkem bodají.
„My v současné době prožíváme ekonomickou krizi, jejíž dno zatím ani nebylo dosaženo. Vzpomněl jsem si na slova Tomáše Bati k hospodářské krizi začátku třicátých let minulého století. On to tehdy označil jako krizi mravní. Ještě před několika málo lety by člověk přemýšlel nad tím, co tím Tomáš Baťa myslel. Dnes, kdy sledujeme činnost naší vlády, o tom nemusíme ani přemýšlet, je to každému rozumnému člověku jasné. Kosmas, děkan Kapituly pražské, by zřejmě o této vládě řekl – jsou jako včely, od huby jim med kane a zadkem bodají. Jaroslav Bašta je morálně nezpochybnitelný kandidát, vlastenec tělem i duší, a přeji jemu i našemu národu, aby právě on se stal naším prezidentem," dodal Jaroslav Černohorský.
A pár dotazů z publika
Jaký máte názor na to, že je v současné době stíháno asi 49 obyvatel za kritické názory na dění v republice? Bašta: Jsem proti stíhání verbálních trestných činů motivovaných politicky
Jaké země byste nejdříve navštívil, kdybyste se stal prezidentem? Bašta: Zcela jistě by to byla nejprve Slovenská republika, poté Maďarsko a Srbsko.
Prozradíte nám něco o rodině? Bašta: Za dramatických okolností nám zemřel syn a cítím, jaké je to těžké břímě. Proto bych nikdy nechtěl, aby se naše země dostala do války, kde by rodiny ztrácely své nejdražší.
K válce na Ukrajině Bašta: Je třeba usilovat o ukončení bojů a hledat přijatelná východiska pro obě strany.
Jak vidíte možnosti využití referenda:Bašta: Referendum je přirozeným prvkem demokracie, který by měl být v důležitých záležitostech používán. (rp,prvnizpravy.cz,JaroslavSušický,foto:JaroslavSušický)
Jaroslav Bašta – Utajovaná genocida
Končící prodloužený víkend představuje názornou ukázku, jak hluboké jsou křesťanské kořeny evropské civilizace, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
Jaroslav Bašta, 7. července 2019 – 03:20
Dokonce i v zemi s největším procentuálním podílem ateistů na světě jsou hned dva státní svátky věnovány naší křesťanské historii v devátém a patnáctém století. Napadlo mě, že to poskytuje vhodnou příležitost připomenout jeden z nejhorších zamlčovaných problémů současného světa, kterým je pronásledování křesťanů, jež v některých státech naplňuje definici OSN pro zločin genocidia. První, kdo se tím začal v loňském roce zabývat, byl ministr zahraničních věcí Velké Británie Jeremy Hunt. Ten v prosinci 2018 ustavil expertní komisi, jíž vedl biskup Anglikánské církve Philip Mounstephen a s předběžnými výsledky jejího šetření seznámil veřejnost na tiskové konferenci 30. ledna letošního roku. Členové komise se zabývali situací křesťanských komunit na Blízkém Východě, Severní Africe, Asii a Latinské Americe.
Jejich závěr byl šokující: v současné době ve světě neexistuje jiná náboženská skupina, která by byla více pronásledovaná a persekvovaná. Svým rozsahem toto pronásledování překonává vše, co křesťanské církve zažily za poslední téměř dva tisíce jejich existence. V některých zemích útisk křesťanů svým rozsahem odpovídá trestnému činu genocidy.
Tato silná prohlášení jsou podložena velmi působivými statistikami. Ve všech zaznamenaných případech diskriminace z náboženských důvodů 80% obětí tvoří křesťané. Pronásledování – tedy diskriminace provázená hrozbami, či reálným použitím násilí – ve sledovaném období zasáhlo přibližně 245 milionů křesťanů v 50 zemích. Nejhorší je to samozřejmě v nejchudších regionech, kde situaci zhoršují válečné konflikty. Výsledkem je prudce klesající počet křesťanů (v roce 2011 jich například žilo v Sýrii 1,7 milionu, dnes 450 000, v Iráku z 1,5 milionu jich zbylo 120 000).
Pronásledování křesťanů zesílilo v důsledku nárůstu náboženského konzervativismu v Saúdské Arábii, Turecku a Íránu. Například turecká média je označují za hrozbu stabilitě státu, za agenty Západu, za špatné Turky. Dle odhadů jich tam žije přibližně 200 – 300 tisíc ve státě, který má 80 milionů obyvatel. Školní učebnice v Saúdské Arábii obsahují jak antisemitské, tak protikřesťanské vyjádření.
V Indii, Pakistánu, Bangladéši, Nepálu a Srí Lance hlavním motivem protikřesťanské nenávisti není islám, ale nacionalismus, který vnímá křesťanské církve jako cizí element, který ohrožuje národní jednotu. V Pakistánu situaci ještě zhoršují přísné zákony o urážkách Koránu a Proroka Mohameda. Obvinění jsou obvykle vyřešena lynčováním (nejen křesťanů). V Africe probíhá v Nigérii ze strany islamistických povstalců genocida křesťanů. Ve východní Asii vedle islámu, hinduismu, budhismu a obecné nesnášenlivosti podporované státem sehrává negativní roli také komunistická ideologie v Severní Korei Číně, Vietnamu a Laosu. Velmi podobné problémy mají také křesťanské církve ve Střední a Jižní Americe – na Kubě, ve Venezuele, Nikaraguy, kde vládnou socialisté. V Mexiku, Guatemale a Kolumbii katolickou církev ohrožují narkokartely, kterým se nelíbí, že v kostelech při kázání varují věřící před užíváním narkotik a násilí. Zločinci již zavraždili 46 kněží, včetně jednoho kardinála.
Britští sociologové, kteří pomáhali s vypracováním této analýzy, si všímali také toho, proč Západ před touto genocidou zavírá oči. Došli k smutnému závěru, že za to může politická korektnost. Krátce po zveřejnění této jejich studie jim dali za pravdu politici jako Barack Obama, Hillary Clintonová a další členové Demokratické strany v USA, kteří 258 křesťanů zavražděných 21. 4. při Velikonočních bohoslužbách na Srí Lance nazvali „uctívači Velikonoc“, tedy za příslušníky náboženství, jehož jméno se nevyslovuje. Od té doby to víme – termín křesťan a křesťanství není politicky korektní, takže se o něm nesmí ani mluvit, ani psát. Asi by to mohlo urazit příslušníky jiných náboženství, kteří křesťany pronásledují a vraždí. Nebo to činí z ohleduplnosti vůči jihoamerickým narkobaronům, kteří církev opravdu nemají rádi. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Celý náš svět se posunul k válce nejvíc za posledních 76 let důrazně varuje Bašta
Jaroslav Bašta,11. 4. 2021 a
Někdejší velvyslanec České republiky v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta se ve svém pravidelném nedělním komentáři pro server PrvníZprávy.cz věnuje vyostřování napětí na východní Ukrajině. „Nemusíme se obávat, že se v nejbližších měsících z přestřelek na východní Ukrajině rozhoří velký evropský konflikt. Ovšem celý náš svět se k válce posunul nejvíc za posledních 76 let,“ upozorňuje. Bašta vývoj na Ukrajině přirovnal k válce z Ezopovy bajky o vlku a beránku.
Na tuto smutnou bajku jsem si mnohokrát vzpomněl v posledních dvou měsících, když jsem sledoval vyostřování napětí na východní Ukrajině, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Pro připomenutí příběhu – na začátku vlk obviňuje beránka, že mu kalí vodu k pití v potoce, ač dravec je výše proti proudu. Když jehně na tento rozpor upozorní, vlk se rozčílí, nařkne ho z další nesmyslných nepravostí, a nakonec beránka roztrhá a sežere, protože je silnější.
Podobně se vyvíjela situace na linii příměří mezi Ukrajinou a oběma povstaleckými republikami. Od konce července loňského roku až do poloviny letošního února tam platil režim zastavení palby (tzv. Obilný mír), který byl porušen ve dnech výročí porážky ukrajinských ozbrojených sil v „kotli u Debalceva“ v roce 2015 přestřelkou, v níž byl zabit ukrajinský voják. Prezident Volodymyr Zelensky, který až do té doby vystupoval v duchu svých předvolebních slibů jako mírotvůrce, oblékl uniformu a v přilbě a neprůstřelné vestě se pod dohledem kamer vypravil na již spíše frontovou linii.
Vzhledem k tomu, že již předtím ukrajinské ministerstvo obrany publikovalo několik strategických záměrů „reintegrace“ Donbasu a Krymského poloostrova, vypukly obavy z nové války na hranicích s Ruskou federací. Hodně se psalo a mluvilo o největším spojeneckém cvičení od konce Studené války Defender Europe, kdy se od 16. března do června poblíž hranic Ruské federace soustředí 28 000 vojáků z 27 členských zemí NATO.
Rusko a Bělorusko na to reagovaly přesunem svých jednotek ke svým západním hranicím. Možnost, že by se v Donbasu zopakoval scénář z války o Náhorní Karabach z podzimu loňského roku, vypadala velmi reálná. Reakce Západu na pohyb ruských ozbrojených sil k hranicím mi hodně připomínala výtky Ezopova vlka k beránku. NATO i EU to vyhodnotily nikoliv jako reakci na probíhající cvičení, ale jako přípravu agrese proti Ukrajině. Obavy z velkého evropského konfliktu, který by mohl přerůst ve válku světovou, začaly logicky narůstat.
Ovšem v pátek 9. 4. se ukrajinský prezident Volodymyr Zelensky znovu objevil takřka v plné polní na frontové linii a začal hovořit o nutnosti uzavřít příměří. Při té příležitosti konstatoval, že snaha o silové převzetí Donbasu by vedla k velkým ztrátám na životech, což je pro Kyjev nepřijatelné.
Vysvětlení bych hledal také v pohádkové terminologii – pojem vlka v rouše beránčím je dobře znám, a ukrajinský prezident nahlédl, že to jehně určené k roztrhání, může být jeho vlast. Západ si musel všimnout, že ti vlci v rouše beránčím jsou dva. Ten druhý vrčí u hranic státu, který považuje za svou vzbouřenou provincii, a jeho vojenská cvičení naznačují, že ukrajinský útok na Donbas by mohl být signálem k čínské anexi Tchaj–wanu. Proto se asi nemusíme obávat, že se v nejbližších měsících z přestřelek na východní Ukrajině rozhoří velký evropský konflikt. Ovšem celý náš svět se k válce posunul nejvíc za posledních 76 let.
Jaroslav Bašta – Němci nikdy nedělají malé chyby
Po letošních volbách do Spolkového sněmu jsem si vzpomněl na tento bonmot, který se naposledy objevil v roce 2015, po německém otevření Evropské unie nelegální migraci pod heslem „My to zvládneme!“ (Wir schaffen das!).
Jaroslav Bašta, 3. října 2021 – 03:20
Zdá se, že minulou neděli v parlamentních volbách pokračovali dále v sebevražedném trendu započatém nešťastným rozhodnutím Angely Merkelové. Němečtí voliči, snad ve snaze vynahradit si dlouhou éru stabilní vlády své první kancléřky, rozptýlili své hlasy napříč politickým spektrem. Vytvořili jak pro Německo, tak pro Evropskou unii velmi nestabilní situaci pro budoucnost, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Posledních deset let se totiž náš západní soused stal poprvé od II. světové války vedoucí silou v Evropě. Angela Merkelová svým nenápadným, zdánlivě nenásilným a konsenzuálním stylem vládnutí postupně provázela Německo a celou EU všemi krizemi. Její politika se vyznačovala tím, co bývá označováno jako soft power. Předpokladem byla politická stabilita a ekonomická síla Spolkové republiky. Výsledky hlasování, které proběhlo minulou neděli, však mohou ukončit obojí.
Největší obavy totiž vyvolává faktický úspěch radikální strany Zelených. Ta sice dlouho patřila k předpokládaným vítězům voleb, ale v posledních měsících, když občanům došlo, co bude její politika znamenat v každodenním životě země, se propadla až na třetí místo. Zelení přesto dosáhli svého nejlepšího výsledku v historii a mají zajištěno místo ve vládě, ať již ji bude sestavovat kdokoliv. Řekl bych, že jejich vydírací potenciál jim umožní realizovat ve vládě svůj program stejně, jako kdyby volby vyhráli.
Což je špatná zpráva nejen pro Německo a jím řízenou Evropskou unii, ale hlavně pro Českou republiku. A to bez ohledu na to, jak příští týden uspěje v našich parlamentních volbách jejich český klon Pirátská strana a proněmecká koalice SPOLU. V našem západním sousedství totiž vznikne nebezpečné mostrum protichůdných a sebedestruktivních ideologických koncepcí. Budou zároveň prosazovat Green Deal, multikulturalismus, LGBT a islamizaci Evropy, k tomu hnutí Black Lives Matter a politickou korektnost. Výsledkem bude smrtící mix, který negativně zasáhne nejen hospodářství, ale také normální chod společnosti. Začne to likvidací německé energetiky a průmyslu v jejich dnešní podobě.
Volby do Bundestagu přinesly ještě jeden moment, jehož důsledky se mohou projevit až při prosazování výše zmíněné zelené anticivilizační politiky. Alternativa pro Německo (AfD) sice ve spolkovém měřítku ztratila asi 2% hlasů, ale stala se nejvýznamnější politickou silou na východě Německa, obdobně jako CSU v Bavorsku. Někteří komentátoři při pohledu na mapu výsledků voleb konstatovali, že bývalá NDR se vrátila. Zdá se, že zkušenosti s marxismem vyvolaly silnou hladinu protilátek proti zelenému neomarxismu.
Když to shrnu, výsledky německých voleb znamenají nejen pád Spolkové republiky do politické nestability, ale také (minimálně dočasný) konec Německa jako lídra Evropy. Pro Českou republiku nastává velmi složité období, v němž se bude muset vyrovnat s tím, že dosavadní nejdůležitější soused nejprve přestane být předvídatelný, posléze (po prosazení „zelené politiky“) se dokonce může změnit na bezpečnostní, ekonomické a kulturní riziko. Česká republika se proto v zájmu svého přežití musí orientovat na spolupráci se zeměmi střední Evropy jako jediné alternativě odporu vůči zelené dystopii. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Jaroslav Bašta – Kdo seje Kosovo, sklízí Krym a Novorusko
Není žádnou náhodou, že nejzávažnější projev na letošním Valném shromáždění OSN pronesl srbský prezident Alexandr Vučič.
Jaroslav Bašta, poslanec SPD, 25. září 2022 – 02:20
Varoval v něm před velkým válečným konfliktem, který čeká Evropu již za zhruba dva měsíce. Bylo to ještě před televizním vystoupením prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina ohlašujícím částečnou mobilizaci ruské armády a hlavně plánovanou ruskou anexi asi 100.000 čtverečních kilometrů ukrajinského území, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Srbský prezident připomenul, že dlouhodobě varuje před tím, že se mezinárodní situace natolik zhoršuje, že nevyhnutelně směřuje ke globálnímu konfliktu. Již dříve nabádal, aby všichni brali vážně slova ruského prezidenta Vladimíra Putina o možném použití jaderných zbraní na obranu Ruska. Musím připomenout, že Srbové z předpovědí svého prezidenta vyvodili důsledky. Za poslední léta se jejich armáda zvětšila na pět a půl násobek své původní velikosti.
Pozoruhodná jasnozřivost Alexandra Vučiče nejspíše pramení z hořkých historických zkušeností Srbska. Vznik Kosova v roce 2008 byl prvním násilným překreslením státních hranic v Evropě od skončení II. světové války. Již o šest let později v roce 2014 se ukázalo, že šlo o otevření Pandořiny skřínky plné násilí, válek, a politiky dvojího metru ve vztahu ke dvěma principům mezinárodní politiky z konfliktní fáze 20. století – práva na sebeurčení verzus stability státních hranic.
Projev Vladimíra Putina ze středy 21. 9. o částečné mobilizaci se stal oním zlomem, před nímž dlouho varoval srbský prezident. Skončila speciální vojenská operace na Ukrajině a začala válka s kolektivním Západem. Tedy i s námi. Půl roku válečné propagandy vedlo k tomu, že dle průzkumů veřejného mínění 75% ruských občanů považuje za hlavního nepřítele, proti kterému je třeba bojovat, Spojené státy. To za posledních 31 let nikdy nebylo. Mimo jiné to znamená společenský souhlas s tím, že v obranné válce proti silnějšímu nepříteli lze použít všechny prostředky, včetně jaderných zbraní.
Ostatně ruští jestřábi (vesměs podporovatelé prezidenta) hned po úspěšném ukrajinském protiútoku volali po nasazení taktických jaderných zbraní, třeba ve formě dělostřeleckých granátů vypálených na pozice ukrajinské armády. Probíhající anexe Novoruska možná zaručuje, že na východě a jihu Ukrajiny je nepoužijí. V Haliči bych si tím jistý nebyl. Situace před letošní zimou se opravdu stala kritickou a skepticismus srbského prezidenta Alexandra Vučiče se snadno může naplnit. Rusové opakují dvě mantry – nad jadernou velmocí nejde vyhrát a jaderná válka nemůže mít vítěze, jen poražené.
V historické éře jaderných zbraní se vyskytly dva body, kdy bezprostředně hrozil celosvětový jaderný konflikt – Korejská válka a Karibská krize. V prvním případě to skončilo příměřím, ke kterému znepřátelené strany dospěly po 158 kolech diplomatických jednání. Za Karibské krize sehrála rozhodující roli zkušenost s válečným utrpením obou představitelů velmocí – J. F. Kennedyho a N. Chruščova. Na to se v naší éře bojechtivých žen spoléhat nemůžeme. Nicméně jednání o míru začít musí, už proto, aby se z nastávající těžké zimy bez ruského plynu nestala několikaletá zima jaderná.
(rp,prvnizpravy.cz,foto::arch.)
Jaroslav Bašta – Novoroční sliby a perspektivy
Na konci roku se asi málokdo vyhne odvěké zálibě v bilancování a srovnávání minulosti, aby tak odhadoval budoucnost, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnízpravy.cz.
Jaroslav Bašta, 2. ledna 2022 – 03:20
U politiků v tomto období propuká touha sdělit, že bude lépe, že příští rok přinese všechno to, co zatím chybí. Poprvé jsem si toho všiml někdy na počátku šedesátých let, když tehdejší československý prezident Antonín Novotný ve své novoročním projevu sliboval, že „maso vbrzku bude“. Reagoval tak na dlouhodobé problémy v zásobování. Lidé se toho chopili a chodili na nádraží a požadovali lístek do Brzka, o kterém se dozvěděli, že tam maso bude.
Vzpomněl jsem si na tuto historku, když jsem sledoval nabádání Komerční banky, abychom si letos odpustili štědrovečerního kapra, protože jeho pojídáním zatěžujeme ovzduší 32 000 tunami CO2. Začínám mít dojem, že symbolické kolo dějin se začíná vracet zpátky od věku hojnosti do doby poválečného nedostatku. Ten se u nás tenkrát protáhl až do počátku šedesátých let kvůli kolektivizaci zemědělství a problémům s tím spojených. Dnes pojedeme zpět do pekel kvůli podobné byrokraticky tvrdě prosazované reformě zvané Zelený úděl.
Dějinné zkušenosti praví, že sešup do nedostatku a bídy bude rychlejší, než by se zdálo, protože Evropu v příštím roce nečeká jen rekordní inflace, ale nejspíš i válka. Předsilvestrovský telefonát amerického a ruského prezidenta se totiž dá vyhodnotit i tak, že se více týkal vymezení formátu budoucího válečného konfliktu, nežli mírového urovnání situace. Podle interpretací obou stran rozhovoru se zdá, že jediné na čem se oba prezidenti shodli, je nepoužití jaderných zbraní.
Ukrajina má i nadále podporu Západu ve své snaze porazit obě vzbouřené „lidové“ republiky, možná i Krym. Nasvědčuje tomu nejen stažení více než poloviny ukrajinské armády k jejich hranicím, ale hlavně přijaté či navrhované zákony. Jeden z nich v listopadu vyvolal soustředění ruské armády v západních oblastech, protože zmiňuje budoucí etnické čistky ruskojazyčného obyvatelstva po dobytí vzbouřených provincií. Jmenoval se „Zákon o přechodném období“ a do parlamentu jej poslal prezident Zelenskyj. Tento týden ho doplnil přijatým zákonem o stanném právu.
Protože ukrajinské a západní zpravodajské služby už dva měsíce opakují, že ruská invaze na Ukrajinu začne na konci ledna nebo začátku února, na základě historických analogií z let 2008 a 2014, se dá očekávat v době zahájení Zimních olympijských her v Pekingu útok ukrajinské armády na Doněck a Luhansk. To s velkou pravděpodobností odstartuje válku Ruské federace s Ukrajinou. Co všechno poté bude následovat, si raději ani nechci představit.
V této situaci asi jediným důvodem k optimismu pro rok 2022 zůstávají sliby prezidentů Jo Bidena a Vladimíra Putina, že v konfliktu nebudou použity jaderné zbraně. (rp,prvnizpravy.cz,fotol:arch.)
Jaroslav Bašta – S novou vládou (studené) válce vstříc
V komentáři, který jsem napsal před týdnem, jsem upozornil na to, že v letošních parlamentních volbách se poprvé v historii České republiky v tradičním posledním předvolebním podrazu angažovali zahraniční loutkovodiči některých našich politických stran.
Jaroslav Bašta,31. října 2021 – 03:20
Skandál s Pandora Papers byl přesně načasován do termínu českých voleb do Poslanecké sněmovny, jeho autoři se k němu bezostyšně hlásili a dosáhli svého – Andrej Babiš prohrál volby, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Přiznám se, že jsem zvědavě očekával, kdo z vítězné pětikoalice (a z které politické strany) bude nominován na ministra zahraničních věcí. Trochu mě mátla dvě jména, jež zazněla jako první – Martin Dvořák za STAN a Ondřej Kolář za TOP 09. Prvně jmenovaný má dlouholeté zkušenosti z diplomacie i z politiky (byl primátorem Hradce Králové), ten druhý se v oblasti zahraniční politiky „proslavil“ jen zbouráním sochy maršála Koněva na svém komunálním pašalíku na Praze 6. Nakonec se objevil ještě třetí nejvážnější kandidát Jan Lipavský z Pirátské strany.
Myslím si, že jeho nominace plní dvě hlavní přání těch zahraničních aktérů, kteří zasáhli do našich voleb. Zastupuje stranu, jež má jen čtyři poslance, takže zaručuje, že české ministerstvo zahraničí bude ve vládě tím nejméně významným rezortem. Mimo jiné proto, že část pravomocí mu uzme nový ministr pro evropské záležitosti. Kolonie sice nesmí provádět samostatnou zahraniční politiku, ale v Čechách se to pro jistotu musí pojistit důkladným vykucháním ministerstva, jak již konstatoval Lubomír Zaorálek, když ho odmítl převzít.
To, že byl navržen právě Jan Lipavský, představuje pro všechny prozápadní mladé české politiky poučení do budoucna. Věděl, co má dělat. Neodstraňoval sochy, nepřejmenovával náměstí ani nevypovídal smlouvy mezi Prahou a Pekingem, ale právě před rokem navrhl zákon, který vyřadil z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany Ruskou federaci a Čínskou lidovou republiku. To, zdá se, rozhodlo. Již dnes pak slibuje, že bude v tomto trendu pokračovat, aby nedemokratické státy nemohly zasahovat do české ekonomiky.
Dá se důvodně předpokládat, že Rusko i Čína budou takovou politiku považovat za konfrontační a budou na ni stejným způsobem reagovat. ČLR to už několikrát předvedla, Ruská federace se ve všech předchozích případech chovala zdrženlivě. Doba se ovšem mění a ruská reakce na zrušení akreditace osmi pracovníků zastoupení u aliance v Bruselu vedla k uzavření mise RF u NATO a ukončení činnosti informační kanceláře NATO v Moskvě. A to v průběhu pouhých 14 dnů. Rusové se nadále konfrontaci vyhýbat nebudou.
české vlády na takový vývoj vztahů mi připadá předvídatelná. Využije ji jako záminku pro zřízení vojenské základny USA na našem území (budou–li o to Spojené státy stát). Ostatně si myslím, že tento záměr šlo předpokládat již v kauze Vrbětice letos na jaře. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch)
Jaroslav Bašta – Volby potvrdily koloniální statut České republiky
Před několika lety napsala paní docentka Ilona Švihlíková knihu s trochu provokativním názvem „Jak jsme se stali kolonií“.
Jaroslav Bašta, 24. října 2021 – 03:20
V knize do detailu objasnila, proč v průběhu ekonomické transformace prováděné formou divoké privatizace v devadesátých letech ztratila Česká republika svoji samostatnost. Přestože se to nikdy příliš nezdůrazňovalo, před čtyřmi lety v roce 2017 některé agentury vyškrtly náš stát ze seznamu vyspělých zemí ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla výše příjmů na hlavu, která odpovídala (a nadále odpovídá) úrovni zemím rozvojových. Za druhou ještě závažnější příčinu pak považovaly skutečnost, že česká vláda ztratila schopnost ovlivňovat českou ekonomiku, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro
Jinými slovy, v naší vlastní zemi nám ve skutečnosti již nic nepatří, protože od roku 1993 objem majetku v cizích rukou stoupl sedmkrát a zahrnuje všechny přirozené monopoly (voda, energie), český majetek zůstal objemově stejný, ale zahrnuje mémě důležitá, až zbytná odvětví. Ke cti vlády Andreje Babiše slouží, že od roku 2017 výrazně zvedl výši příjmů, ovšem status rozvojové země nám zůstal, takže od letošního jara nás znovu může financovat EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj). Jinak její pomoc nám symbolicky skončila za krize v roce 2008.
Za této situace bylo celkem s podivem, že naši majitelé (nadnárodní firmy s hojnou německou účastí) do naší politiky otevřeně nezasahovali. Možná podcenili výsledky voleb v roce 2017, kdy se spolehli na své posluhovače, že je účelovým trestním stíhání zbaví nedostatečně loajálního předsedy ANO Andreje Babiše. Nezdařilo se, dokonce se stal premiérem a hrozilo, že bude pokračovat ještě jedno volební období. Proto poprvé v historii České republiky tradiční poslední předvolební podraz (tentokrát s Pandora Papers) se odehrál v zahraniční režii. Pomohl, ale dnešní triumfující vítězové voleb se již nikdy nezbaví s cizí mocí. Normálně by se na to asi brzo zapomnělo, ale protože se nacházíme v předvečer Matky všech krizí, se kterou jejich vláda bude spojována, asi by se měli začít bát již od konce příštího roku.
Vláda Bruselské pětky bude muset řešit ekonomické potíže nesrovnatelně horší než byla krize z roku 2008. Ta svou povahou byla finanční, takže nedopadla na občany bezprostředně, nepocítili to hned a fyzicky. Jenom zvolna zchudli a nadávali na privatizaci zisků a nacionalizaci ztrát. si své označení Matka všech krizí zaslouží. Zdražení úplně všeho bude jen začátek. Obávám se dopadů politických, které budou záviset na tom, jak se podaří za těchto podmínek udržet v chodu energetickou soustavu.
Hlavní otázka při katastrofickém scénáři zní: kolik black outů bude třeba, aby rozvalily Evropskou unii a její Green deal? Protože o viníkovi krize žádné pochyby nebudou. Ostatně Frans Timmermans se opravdu chová jako Mao Ce Tung při prosazování čínského Velkého skoku vpřed. Dopad na českou politickou scénu bude asi stejný jako v roce 1989 – naše eurohujerská politická reprezentace bude zase poslední, komu dojde, co se vlastně děje. Pak tu ovšem kromě Pirátů nezbude žádná proevropská strana a jako největší vlastenci se budou prezentovat STANaři a lidovci, kteří si jako první najdou .
Přesto jsem optimista a věřím, že i tak se podaří dát dohromady vládní většinu, která zahájí obnovu národního státu podobným způsobem jako Poláci a Maďaři. Jiná cesta z nastávající krize neexistuje, končí Jaroslav Bašta komentář pro . (rp,,.)
Bašta: Spojené státy obkličují Evropu svými válkami
Podíváme–li se na mapu, musíme si povšimnout, že Evropa jako jediný kontinent je na svých hranicích obklopena zamrzlými i velmi žhavými a krvavými konflikty.
Jen namátkou: Kypr, Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Podněstří, Kosovo, Makedonie, Donbas, Libye, Sýrie. Kupodivu to zatím nikoho příliš nevzrušuje. Možná proto, že jsou většinou dost staré. Kypr byl rozdělen již od roku 1974, ostatní vznikly po rozpadu Sovětského svazu či Jugoslávie, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroskav Bašta.
Evropa obklíčená konflikty
To, že se nám všechny dvacet a více let staré války velmi aktuálně připomínají, způsobila politika Spojených států, která se v posledních patnácti letech dosti cílevědomě soustředila na vyvolání nových ohnisek napětí a nových konfliktů, které vesměs nesou značku „Made in USA“. Kosovo, Gruzie, Irák, Libye, Sýrie, Ukrajina a naposledy Jemen. O doutnající Střední Asii (Afganistán, Kyrgystán) nemluvě. Absolutní většina těchto krizových bodů na mapě má (kromě výrazného angažmá Spojených Států a jejich spojenců) dva společné faktory – leží v Evropě (Kosovo, Makedonie, Podněstří, Kypr) či na jejích hranicích (Lýbie, Sýrie) nebo na hranici Ruské federace.
A všechny bez výjimky Evropu ohrožují. Buď přímo hrozbou války (Ukrajina), nekontrolovatelným přílivem imigrantů (Libye, Sýrie, Ukrajina, Kosovo) nebo nepřímo tím, že se třeba staly příčinou ekonomického kolapsu Řecka, které vydalo na zbrojení více než mohlo jeho hospodářství unést. A politici Evropské unie v lepším případě řeší jen jednotlivé následky, nikoli příčiny krizí, jak nám momentálně předvádějí kolem přílivu imigrantů z Afriky do Itálie. V tom horším pomáhají další nebezpečné konflikty úspěšně rozdmychávat a jako náměsíčníci vedou po sto letech Evropu znovu do války proti Rusku. Kromě soudnosti ztratili i zbytek pudu sebezáchovy.
Nová studená hybridní válka vede k tomu, že EU popírá postupně všechny principy, na nichž je založena – snahu o mír v Evropě, svobodu slova, politickou pluralitu, odmítání totalitarismu. Toleruje svým spojencům na Ukrajině vše: politicky motivované vraždy, výzvy ke genocidě i její praktické vykonávání (Oděsa, Donbas), nepohoršují je ani projevy neonacismu. Moří svůj vlastní průmysl protiruskými sankcemi a přitom velkoryse přehlížejí, že export USA do Ruské federace se v loňském roce zvýšil o 8%. Inu, v Římě se říkávalo Quod licet Iovi, non licet bovi. Evropští politici (včetně našich) sehrávají roli toho vola dobrovolně a zdá se, že docela rádi.
Cesta z krize je jedna – občané by svým představitelům měli důrazně vysvětlit, že na rozdíl od nich těmi poslušnými dobytčaty nejsou, a co nejdříve odstavit své politiky od žlabu, dodává Jaroslav Bašta.
Exministr Jaroslav Bašta k Ukrajině – Obyčejný fašismus, ať si ČT říká, co chce. Co se tu neví o Majdanu a synovi Janukovyče. Stydím se, že jsem chválil EU
ROZHOVOR Byl velvyslancem v Rusku i na Ukrajině, sloužil v Zemanově vládě. Nyní Jaroslav Bašta sleduje, jak dle jeho slov zcela mizí výsledky snahy obnovit staré ekonomické vztahy mezi Českem a Ruskem. V rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz nastiňuje svůj pohled na to, co je důvodem napětí mezi Západem a Ruskem, tedy již více než půlroční krize na Ukrajině.
Jaký by dle vás byl lepší, alternativní scénář řešení situace počínaje momentem, kdy Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU a lidé se začali scházet na Majdanu? Co měla dělat EU?
Samozřejmě, že byl lepší scénář. Měli s Janukovyčem mluvit, tak jako s ním mluvili dlouhé měsíce, možná léta před tím. Nevnímal jsem to z jeho strany jako definitivní odmítnutí, ale jako hru o čas. Popravdě řečeno, celý loňský listopad se vlastně nic divného nedělo. Postupovalo to tak, jak bylo na Ukrajině zvykem. Lidé prostě přišli na náměstí, vyjadřovali svůj názor a naprosto tam absentovalo násilí z obou stran.
To se velmi podivně změnilo té noci, kdy zcela nesmyslně policie zaútočila na studenty a na jejich stanový tábor. Toto byl zřejmě zlomový moment celé krize a já mám pocit, že EU a Západ jako takový nedocenily to, co se přihodilo. Na Ukrajině jsem už tehdy nebyl, ale mám určité neformální kontakty. Vysvětlovali mi, že to přepadení a zmlácení se stalo v okamžiku, kdy Janukovyč odjel na lov a nebyl dostupný, takže ta akce byla částečně zaměřena i proti němu. To nejhorší ale bylo to, že zmlátili idealistické studenty a druhý den je tam nahradili nájemní demonstranti, což je jedna z věcí, o které se u nás nemluví.
Po dobu, co se pamatuji, na Ukrajině ten institut nájemných demonstrantů existoval, ale nikdy jej nepoužívali v politice, pouze v kauzách, které nějakým způsobem souvisely s byznysem. Každý, kdo před lety létal do Kyjeva a jel po těch asi sedmnácti kilometrech jediné ukrajinské dálnice, si musel všimnout stanového tábora, kde demonstranti měli transparenty a bojovali o nějaké pozemky. Ty „protestující“ někdo platil a oni tam vytvářeli zábor a nedovolovali, aby se s těmi pozemky mohlo nakládat. Totéž se pak stávalo v případech, kdy bylo třeba uspořádat nějakou nátlakovou akci. Fungovala agentura, která demonstranty najala, domluvila s nimi denní platbu a oni tam stáli, mávali transparenty, přespávali na náměstí nebo kdekoli jinde. Ještě zmíním jednu věc.
Janukovyč si v posledních letech nebyl jistý, zda se mu povede vyhrát ještě jednou prezidentské volby, takže jeho starší syn, který se stal hlavou jejich klanu, začal velmi nevybíravým způsobem shromažďovat majetek. To vím zcela konkrétně. Přijeli třeba do města, kde byl pán vlastnící obchodní domy a stavební firmu a zástupce mladšího Janukovyče mu říkal, že k těm obchoďákům se stavební firma nehodí, prodejte nám ji. Řekl za kolik a samozřejmě to byla velmi nízká cena, a v těch poměrech, které na Ukrajině fungovaly, to byla nabídka, jež se neodmítá. Tím začalo růst napětí.
A kvůli tomu se rozhořel konflikt, který se postupně vyvinul až do rozměrů občanské války?
Celý ten konflikt začal tím, že mladý Janukovyč přestal respektovat majetek ostatních oligarchů. Snažil se urvat z jejich majetků co nejvíc a o právo mu vůbec nešlo, tam šlo jen o sílu a o to, že začal porušovat nepsané dohody. Ostatní oligarchové se začali bránit a jedinou možnost viděli ve svržení staršího Janukovyče a předčasných volbách. Tak si začali najímat lidi poněkud hrubšího ražení, třeba Muzyčka a další. Tohle je problém, který by také všichni měli vzít v úvahu, protože takto se do silových struktur Ukrajiny nakonec dostali lidé, kteří za sebou mají minulost, jež v podstatě nedovoluje, aby došlo k nějaké mírové dohodě mezi Ukrajinou a Ruskem. Jde především o lidi z Pravého sektoru, kteří jsou dnes i ve vedení těch žoldáckých armád, jež platí Kolomojský a další oligarchové. A skutečnost, že umírnění politici a lidé, kteří původně stáli v čele protestního hnutí, byli nahrazeni těmi zmíněnými ostrými radikály, to věděli všichni ministři zahraničí zemí EU předvádějící se na Majdanu.
Pokud o tom EU a další struktury věděly, proč s tím podle vás nikdo nic nedělá? Je jim to jedno? Ukrajina podepsala obě části asociační dohody a co teď?
Mezi Ruskem a EU se pomalu otevírá velká hluboká černá díra a vývoj je spíš nepředvídatelný a důvodů k optimismu máme opravdu málo. Kladu si celou dobu otázku, co mi na té krizi nejvíc vadí? Nejde jen o to, že Ukrajinci válčí mezi sebou a je tam občanská válka, do které vstupují různé země. Tato válka totiž usvědčuje politiky v ČR i v EU z pokrytectví a lži. Zcela zapomněli na ideje, ke kterým jsme se před deseti lety hlásili třeba my, když jsme vstupovali do EU.
Já osobně se dnes stydím za svou naivitu, protože jsem kdysi přednášel studentům na univerzitě v Doněcku o Evropské unii. Přesvědčoval jsem je tehdy, že rozšíření EU znamená rozšíření zóny stability, prosperity, demokracie a dobrých mravů. Tak se teď podívejte, co jsme tam udělali! A všichni se budou tvářit, že za to mohou Rusové. Ale to jsme udělali my také, protože to začalo Majdanem, nikoli až anexí Krymu.
A co Krym? Nezapomínejme, že tu je precedent Kosova. V okamžiku, kdy se začne používat politika dvojího metru, jsme někde v létě 1914 a teď si nejsem jistý, jestli před atentátem na Ferdinanda nebo po něm, protože to sestřelené letadlo mohlo hrát podobnou roli roznětky jako vražda následníka trůnu. A to, že je teď kolem toho ticho, moc neznamená. Politika dvojího metru může vést jenom k eskalaci. Válka v roce 1914 začala proto, že politici, kteří v červenci 1914 rozhodovali, se navzájem velice dobře znali a většinou se nesnášeli. Stejná situace je tu i teď. Lidé se dnes bojí možného válečného konfliktu, protože se ozývají geny našich předků, kteří podobnou situaci zažili. Tenkrát to probíhalo úplně stejně, tu válku nikdo nechtěl. Nicméně vypukla a změnila svět. A to nám hrozí také a důsledky by nyní byly daleko strašnější.
Nejhorší, co se v té ukrajinské krizi stalo, že jsme zapomněli úplně na všechno, čím jsme se řídili posledních dvacet let. To, co dělá Porošenko, dělal kdysi Milošević a skončil v Haagu. Porošenko je teď náš spojenec. Zapomněli jsme na své principy, přestalo nám vadit, že někdo je fašista… Když přišli v Kyjevě lidé z hnutí Svoboda a fackami donutili ředitele státní televize, aby podepsal rezignaci, vzpomněl jsem si na Felliniho Amarcord. Tak vypadá obyčejný fašismus, a mohou si v ČT říkat, co chtějí. My jako demokraté teď máme fašisty za své nejlepší spojence, protože jsou proti Putinovi.
Jak reagujete na strach některých politiků a pozorovatelů, že Rusko napadne některou ze zemí NATO? Čistě teoreticky, co říci těm, kteří jsou nervózní z toho, že Rusko aktivně zabralo Krym?
Vždycky je potřeba se podívat na to, z čeho ty názory pramení. Andrej Ilarionov je velmi liberální ekonom, proti kterému by i Václav Klaus připomínal socialistu. Kupodivu byl dlouho poradcem Putina. Patřil k lidem, které si Vladimir Putin přivedl z Petrohradu do Kremlu. Pak se nepohodli a Ilarionov nakonec odešel do USA a začal Kreml kritizovat. V okamžiku, kdy Rusko zabralo Krym, Andrej Ilarionov prohlásil, že Putinovým cílem není Krym, ale Finsko. Aniž by pro to měl jakýkoliv důkaz. Protože ale žijeme v mediálním světě a tam platí to biblické „a slovo tělem učiněno jest“, tak od té doby se všichni bojí, že Putin napadne některou zemi NATO.
Kdyby tato obava byla pravdivá, očekával bych, že ty ohrožené státy budou něco pro svou obranu dělat, a to už léta. Nic takového se neděje. Čili buď tato hrozba neexistuje, nebo jsme všichni pozoruhodně neteční. V případě reálné existence této hrozby by už někdo kvůli tomu investoval nějaké peníze a energii do příprav na obranu.
Když se prezident Petro Porošenko ujal úřadu, prohlašoval, že boje na jihovýchodě země skončí do týdne. Od jeho nástupu ale uplynuly dva měsíce a „protiteroristická operace“ stále pokračuje, a to i bombardováním měst – a odnáší to řady civilistů. Je pro vás Porošenko čitelný? Co vlastně chce? A je někým, třeba zvnějšku, ve svých krocích ovlivňován?
Spíš přemýšlím o tom, nakolik má Petro Porošenko na vývoj věcí vliv. A především na vývoj toho, co nazývají protiteroristickou operací. Mám zkušenost z Ruska z druhé čečenské války a toho, co probíhalo potom. Bylo docela zajímavé vidět, co se stane, když v rámci nějakého vnitřního konfliktu stála na jedné straně armáda, která ale sestávala z žoldáků (tzv. kontraktčici) a na té druhé straně také už nebojovali jen nadšení národovci z Čečny, byli tam částečně emisaři Al–Káidy a všichni byli dobře placeni z peněz, které pocházely odněkud z Blízkého a Středního východu. Ta válka neměla konce a byla naprosto nesnesitelná pro civilní obyvatelstvo, protože nikdo ze zúčastněných neměl chuť ukončit něco, co je dobře živí. To samé se teď děje na Ukrajině
A možná si málo uvědomujeme, že válka na východě Ukrajiny má spíše africké rysy. Pokud tam válčí soukromé armády placené oligarchy a ti oligarchové mají zároveň významná místa ve státní správě, jako třeba Kolomojský, tak se dostáváme do úplně jiného světa více připomínajícího mezikmenové konflikty v rovníkové Africe než Evropu. O to víc mě šokuje ten unijní přístup k celé záležitosti, který hovoří o tom, jak ve jménu hodnot naší civilizace musíme podporovat ty žoldnéřské armády. A abych nekřivdil jen jedné straně, tak u těch tzv. separatistů bylo na začátku podezření, že je platí mladý Janukovyč. Teď už to bude trošku jinak, ale na začátku to tak mohlo být. Ale relevantní nezpochybnitelné informace odtamtud prostě neexistují. Není to černobílé, můžete rozlišovat jen mezi odstíny šedi. Pravdivé informace nedostanete od nikoho.
Poté, co došlo kousek hranic s Ruskem k sestřelení malajsijského civilního letadla, byli jsme přehlceni informacemi či dezinformacemi o tom, kdo to mohl udělat a jak a proč k tomu došlo. Teď ale ta debata poněkud utichla. Dá se na základě nyní dostupných zdrojů ta událost konkrétněji vysvětlit?
Asi úplně ne. Zastávám však názor, že každý si má udělat představu, či to racionálně zhodnotit sám. Jít na to selským rozumem. V takovém případě se naskýtá několik otázek. Tou první je: cui bono? Komu to prospělo? Určitě to nepomohlo Rusku a zejména Putinovi, ale nepomohlo to ani těm vzbouřencům, separatistům.
Druhá otázka se týká tří možných podezřelých – ruské armády, separatistů a ukrajinské armády. Podíváte se tedy do jejich minulosti, zda dříve někdo z nich něco podobného už neudělal. A když to udělal, jak se potom choval. Byla to ukrajinská armáda, která v roce 2001 v rámci cvičení sestřelila civilní ruské letadlo, které letělo z Tel Avivu do Novosibirsku. Zatloukali svou vinu tak dlouho, dokud na ně Rusové nevytáhli úplně všechno, co měli, včetně družicových snímků, odposlechů, radarů a další komunikace. Pak je tam třetí moment. Vždy, když se něco stane a je to neplánované, tak zavládne ticho a zděšení. Ukrajinci ale připravili materiály pro informační válku, včetně mizerně zmontovaných odposlechů těch separatistů, a okamžitě po pádu letadla to pustili do médií.
Z toho všeho se mi jako nejpodezřelejší jeví ukrajinská armáda. Anebo někdo z jejich Národní gardy, protože u armády by se to mohlo stát z nedbalosti (jako před těmi třinácti lety), u Národní gardy by to mohlo být z hlubokého přesvědčení. Když si někdo v době míru zajede zastřílet na Rusy do Čečny nebo Gruzie, je ve válce schopen udělat leccos.
Pokud jde o sankce EU proti Rusku a následnou odvetu, jaké nesmazatelné následky to může zanechat na evropských ekonomikách? Někteří čeští byznysmeni varovali, že ztrátu podnikatelských pozic v Rusku nahradí jiné země a my budeme i po skončení krize bez šance. Do jaké míry se tato varování skutečně odrazí do reality? Co to pro českou ekonomiku bude znamenat?
Záležitosti kolem sankcí vnímám trošku osobně, protože jsem se pět let snažil, aby se naše firmy vrátily na pozice, které jsme v podstatě dobrovolně opustili po roce 1989. Nakonec se to podařilo a teď je pro nás Rusko znovu ztracené. Na ruský trh můžeme zapomenout.
Je sice pravda, že 80 procent našeho vývozu jde do EU. Ať si ale promluvíte s kýmkoli, tak zjistíte, že je to sice pěkné, ale moc se na tom vydělat nedá. Protože oni vědí, jaké máme náklady a tak dále a zisk je přiměřený, tzn. nejnižší možný. Podnikání v Rusku bylo daleko riskantnější, ale tím pádem také lukrativnější. My jsme tímto embargem udělali ještě jednu věc, která nás bude mrzet daleko víc, než jsme dnes ochotni si připustit. Hned za dveře jsme si postavili Čínu. Jestliže ty pozice v Rusku opustí Evropa, teoreticky by tam mohli jít Američané, Indové, Číňané a Japonci. Japonci se ale připojili k sankcím a výsledek samozřejmě bude, že to, co opustí naše firmy, nahradí nejspíš Číňané a v některých komoditách ještě jihoamerické země.
Nedávno egyptský prezident Sísí navštívil Putina v Soči a dohodli se, že ovoce a zelenina, která se nebude dovážet z Holandska, Polska a dalších západních zemí, se bude dovážet z Egypta. Neumím si teď úplně představit důsledky, ale tohle je ten třetí zákon lidské blbosti, který říká, že hloupý člověk je ten, jenž vám způsobí škodu, aniž by z toho měl užitek a má z toho naopak ztrátu.
Co potom v případě dopadu sankcí říci politikům typu Karla Schwarzenberga, kteří prohlašují, že bychom se neměli dívat jen na byznys, ale také hlavně na to, že se sice uskromníme, ale děláme správnou věc?
Tohle bývalo v rakouských novinách, když vypukla první světová válka. Já se prostě bojím, že jsme opravdu upadli do tranzu a Evropu zasáhla stejná vlna iracionality jako před sto lety. Speciálně se to týká politiků, kteří rozhodují. Ne zcela vnímají realitu a každý den nás posouvají blíže konfliktu, pod záminkou odpovědi na ruskou anexi Krymu. Právě Krym představuje nejen jablko sváru, ale především důkaz, že Rusko existuje, je silnější než za Jelcina, je to náš soused a budeme s ním muset žít i v budoucnosti. Tím pádem musíme předpokládat, že má nějaké zájmy a že občas je schopno své zájmy prosazovat a hájit. Ještě jsem v historii neviděl žádný příklad, aby se do budoucna naladily dobré vztahy mezi státy na jednom kontinentu takovými věcmi, jako je embargo, dvojí metr, obchodní válka a podobně. To jsou naopak kroky, které spolehlivě připravují válečný konflikt. To vše za situace, kdy se svět mění, je nevypočítatelný, a Západ pomalu odchází, a my nevíme, kdo přijde místo něho.
V jistém smyslu Rusko bylo vždycky součástí západní civilizace. Pro nás jako pro Evropu je Čína potenciálně daleko složitější partner než Rusko. Všechno, co se za posledních deset, patnáct let od toho tragického 11. září děje, to posiluje Čínu a oslabuje Evropu a zřejmě i Spojené státy. Jsou věci, kterým nerozumím. Třeba naše noviny dělají z Ruska téměř komunistickou zemi, a že v Číně vládne komunistická strana, opravdu nikomu nevadí.
Jaké jsou dle vás strategické cíle Vladimira Putina ve smyslu zakotvení Ruska ve světě? Myslím tím spojenectví s Čínou, Celní unie, BRICS? Lze si reálně představit vzestup bloku s ruskou účastí, který bude plně konkurovat Západu?
Rozdělil bych to na několik částí. U první věci jsem byl, kdy v březnu 2001 měl Putin svůj první významný projev, který nastínil, co bude. Říkal, že jeho úkolem je, aby se Rusko za 12 let znovu stalo supervelmocí. Pak vypočítával, co bude třeba dělat od konsolidace země, což se mu povedlo, pak zmínil modernizaci jako zvýšení obranyschopnosti, což se mu také částečně povedlo a pak modernizaci průmyslu a dalších věcí. Měl jasnou ideu.
Další věc: Bipolární svět se změnil na monopolární a oni se snažili, aby byl multipolární. To znamená, všichni proti Spojeným státům a dnes také proti Evropské unii. Nějakou dobu se to odehrávalo na nižší úrovni. Všimněme si, že třeba Írán celou dobu toho embarga, kdy na něho byly uvaleny sankce a byl považován za zločinný stát, tak ho drželo nejen Rusko, ale také Čína. A naopak Ahmadínežáda používali vždycky k tomu, když potřebovali Západu říci něco, co nechtěli říkat oni sami.
Ukrajina je trochu větší problém. Teď nevím, zda to byl jen výmysl ruských politologů, kterému později uvěřili další, nicméně říkali, že pokud Rusko ztratí Ukrajinu a s tím i kontakt na Západ, ztratí šanci být supervelmocí a stane se mocností regionálního řádu, která bude většinu svého času marně plýtvat na to, aby se udržela ve stávajících hranicích. To je nějaká poučka, která se objevila v roce 2004.
Po událostech na Krymu, kdy bylo období těch cílených urážek na adresu Putina, z americké strany zaznělo, že je to hysterický vůdce regionální velmoci. Čili tato poučka zřetelně funguje a možná bych i v této poučce hledal problém, který tu je. U našich českých a obecně evropských politiků postrádám jednu věc, a to je definice našich zájmů. Všechno, co děláme, děláme tak, že nepřemýšlíme, jestli je to pro nás výhodné.
Jakým způsobem je možné vysvětlit, že je na Západě včetně Česka bráno Rusko a především prezident Putin jako zlo, nebezpečí, agresor? Máme se skutečně Putina obávat?
Obávám se, že vysvětlení jsou jen dvě. To první a horší je, že nás připravují na válku proti „Říši zla“, a to druhé je, že nás čeká opravdu hluboká ekonomická krize a někdo musí být označen za jejího viníka. Jinak tomu nerozumím, protože když si srovnáme úroveň demokracie v těch zemích, které jsou v BRICS, tak Rusko nepatří ani k těm nejlepším, ani k nejhorším. A to nemluvím o takových zemích jako Saúdská Arábie nebo Uzbekistán a celá řada dalších.
Od nástupu Vladimira Putina k moci nedávno uplynulo 15 let. Jak byste jeho dosavadní působení zhodnotil? Co se mu povedlo, nebo nepovedlo? V čem se liší stav Ruské federace, kdy Putin přebíral vedení země od aktuálního stavu?
Myslím, že to nejdůležitější udělal na samém začátku – zastavil rozpad Ruské federace. Byla to země, kterou držely pohromadě elektrické dráty a potrubí Gazpromu a Rosněfti víc než autorita centrální vlády. Bylo zajímavé sledovat důsledky toho, když Jelcin řekl regionům, ať si vezmou tolik samostatnosti, kolik unesou. Pak v rámci toho, aby vyhrál další volby, na jeden z těch regionů (tedy Čečensko) zaútočil. Putin udělal první věc, že zastavil rozpad. Zavedl tam elementární pořádek, přestože jeho vláda nepatřila a nepatří k těm sociálně citlivým, ale předtím tam lidé třeba půl roku či rok nebrali platy a důchody. To s Putinem skončilo, takže ho lidé obecně začali považovat za člověka, který jim garantuje dobrý život a prosperitu.
Vladimír Putin měl obrovské štěstí, protože od okamžiku, kdy nastoupil, ceny ropy šly ze dna raketově nahoru, což mu umožnilo spoustu věcí. Udělal také další věc, kterou se Rusko odlišilo od Ukrajiny, protože kdyby byl Jelcin u moci ještě jedno volební období, tak by ruští oligarchové měli stejný vliv jako ukrajinští a Rusko by jim tedy patřilo. Putin to změnil. Je pravda, že proces s Chodorkovským byl klasickou ukázkou výběrového použití práva, protože když těch oligarchů bylo sto na seznamu, měl teoreticky všechny nechat být, nebo se všemi zacházet jako s Chodorkovským. Ale on si vybral toho nejbohatšího a nejvzpurnějšího, což je takový klasický ruský způsob. Občas jsem si dělal trošku legraci, že Putin obohatil demokracii o další způsob vládnutí. Protože i na východě existuje několik typů demokracie. Někde jsou otevřené volby prezidenta, jinde se zase ta prezidentská hodnost dědí z otce na syna jako v Ázerbájdžánu a Putin vymyslel éru adoptivních prezidentů. Jelcin adoptoval jeho, on adoptoval Medveděva a ten na oplátku adoptoval zase Putina zpět. Jako byla v Římě éra adoptivních císařů, tady máme ruskou tradici adoptivních prezidentů.
V zásadě Vladimír Putin udělal skoro všechno to, co před třinácti lety slíbil. Vrátil Rusko zpátky do pozice velmoci. Já osobně soudím, že právě tohle mu na Západě mají nejvíc za zlé. Parlamentní listy
Bašta – Jediný povolený nacionalismus v Evropě je ukrajinský!
Českému prezidentovi Miloši Zemanovi se podařilo v průběhu dvou měsíců vyvolat ostré protesty ukrajinského ministerstva zahraničí kvůli přijetí dvou delegací, nejprve rusínské a pak krymsko–tatarské, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
¨Jaroslav Bašta, 3. listopadu 2019 – 03:20
Jde o velmi paradoxní jev v rámci současného trendu politické korektnosti a unijní podpory všelijakých menšin. Tam dokonce platí nepřímá úměra – čím je která menšina menší, tím hlasitěji ji v EU podporují (viz případ s těhotnou osobou). Náš pan prezident podpořil dvě národnostní a jazykové menšiny, a kupodivu se zlou se potázal nejen na Ukrajině, ale také v českých mainstreamových médiích.
V případě členů spolku Krymských Tatarů se tak stalo asi proto, že do Prahy přijeli z Krymu, a nikoliv z ukrajinského exilu, takže nabourali obraz utiskovaného národa. Přijetí rusínské delegace u příležitosti stého výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu (3. 9. 1919) pak zasáhl současný kyjevský režim na nejcitlivějším místě.
Na Ukrajině totiž již druhé desetiletí probíhá násilná ukrajinizace všech tam žijících národnostních menšin, nikoliv pouze ruské, o které se nejvíce mluví. Jazykový zákon učinil z ukrajinštiny v podstatě jediný povolený jazyk a zasáhl především školství. V roce 2014 v zemi bylo 621 ruskojazyčných škol, dnes jen 194 a od září 2020 i ony přejdou na vyučování v ukrajinštině. Na národnostní menšiny mluvící jazyky používanými v Evropské unii (maďarštinou, polštinou, rumunštinou) se kriteria zákona budou vztahovat až od září 2023, pak také přejdou na vyučování v ukrajinštině.
Kyjev sice po roce 2005 podepsal Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, ale nehodlá ji dodržovat. Zdůvodňuje to obranou ukrajinských národních zájmů. Kritika a odvetná opatření přišla jen z Budapešti, Varšavy a Bukurešti, Brusel si zatím hraje na mrtvého brouka a ukrajinskou národnostní politiku toleruje. Jak jsem napsal v titulku komentáře, jde o jediný povolený a nekritizovaný nacionalismus v Evropě. Asi pro jeho prvoplánové protiruské zaměření.
Situace Rusínů jako národnostní menšiny je asi nejhorší. Jako národ je uznává asi 28 států (včetně České republiky), ale ve vlastní zemi jsou považováni za pouhou etnografickou skupinu a rusínština za ukrajinské nářečí. Každou jejich snahu o národní emancipaci považuje Kyjev za separatismus. Protože však v Zakarpatí žijí společně s asi stopadesáti tisícovou maďarskou menšinou, a již v roce 1991 usilovali o autonomii, při současném tvrdém kurzu násilné ukrajinizace zde snadno může vzniknout další problém podobný Donbasu.
Tím si vysvětluji ukrajinskou nervózní reakci na pouhé připomenutí událostí starých sto let, končí komentář Jaroslav Bašta. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Jaroslav Bašta – Vítejte v multipolárním světě
Mnozí historici, kteří se zabývají osudy lidských civilizací, dospěli k podobným závěrům jako evoluční biologové – naše dějiny neprobíhají stále stejným tempem, ale střídají období pomalého a rychlého času, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Jaroslav Bašta, 29. srpna 2021 – 03:20
Čas, když se splaší, tak se během týdnů, dnů či hodin náhle jako ve zrychleném filmu odehrávají změny, které dříve trvaly celá desetiletí. Momentálně to vidíme na událostech v Afganistánu. Po bezmála dvaceti letech úporného válčení se poměry během pár dnů změnily. Afgánská vláda a její armáda jako mávnutím kouzelného proutku přestaly existovat.
Znám jenom jednu historickou analogii, a tou byl pád totality u nás po 17. listopadu roku 1989. Tenkrát v Československu také nezůstal nikdo, kdo by bývalý režim bránil. Ani tajná policie, ani početná armáda a lidové milice a už vůbec ne sovětská okupační vojska. Dokonce se nenašel ani jeden komunistický poslanec, který by hlasoval proti zvolení Václava Havla prezidentem. Před těmi třiceti dvěma lety jsme ještě netušili, že jde o průvodní jevy změny světa dvou soupeřících velmocí Spojených států a Sovětského svazu na svět monopolární a globalizovaný.
Za zmínku snad stojí, že bipolární svět trval přes 40 let, a jeho počátek a konec byl spojen s Prahou, vlastně šlo o období mezi únorovým prosovětským pučem v roce 1948 a Sametovou revolucí v roce 1989. Zdá se, že stejně symbolickou roli v pádu monopolarity, tedy světové nadvlády Spojených států, sehrává dnes Afganistán.
Začátek války proti terorismu v roce 2001 v této hornaté zemi se stal všeobecně uznávaným potvrzením vedoucí role USA v tehdejší světě. Získaly podporu nejen svých spojenců z NATO a EU, ale také od Čínské lidové republiky a Ruské federace.
Dnes se čím dál tím více ukazuje, že vítězem nejdelší války v dějinách Spojených států není ani tolik Talibán, jako sousední Čína, která islámské bojovníky vyzbrojila a nenápadně řídí jejich první mocenské kroky. Ruská federace jako významný čínský spojenec tohoto úspěchu částečně využívá. Na rozdíl od ČLR s Afganistánem přímo nesousedí a jako nárazníkové pásmo využívá bývalé sovětské republiky Tadžikistán a Turkmenistán.
Již před týdnem jsem v komentáři psal, že po porážce sil NATO zůstane Talibánu jediný vážný nepřítel operující na území Afganistánu – Islámský stát. Tento týden již udeřil a při teroristickém útoku na kábulské letiště zabil asi 170 lidí, mezi oběťmi byly američtí vojáci i talibští bojovníci. Předpokládá se, že atentát spáchala součást IS Chorásán. Vzhledem k tomu, že po smrti al–Bagdádího se novým chalífou Islámského státu stal al–Kurajší, který je Turkmen, dá se očekávat zvýšená teroristická aktivita právě ve Střední Asii.
Zda budou Američané a Talibánci v boji se společným nepřítelem nejen umírat, ale také spolupracovat, ukáže budoucnost. Nového multipolárního světa.
Ti, co píšou o dezolátech… Pamětník komunistických kriminálů Bašta srovnává Rakušana s Josefem Urválkem
03.12.2022 23:59 | Rozhovor
PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Když pan ministr o těchto věcech mluví, vzpomínám si nejen na léta normalizace, ale i na prokurátora Urválka,“ říká prezidentntský kandidát SPD, signatář Charty 77 a politický vězeň komunistického režimu Jaroslav Bašta k výstupům ministra vnitra Víta Rakušana o politické opozici.
Ti, co píšou o dezolátech... Pamětník komunistických kriminálů Bašta srovnává Rakušana s Josefem Urválkem
Foto: Archiv Jaroslava Bašty Popisek: Jaroslav Bašta
Celý podzim sledujeme demonstrace proti Fialově vládě, které jsou z druhé strany interpretovány tak, že se jedná o „dezoláty“ sloužící zájmům Moskvy a Vladimíra Putina. A k tomu naopak zaznívá, že takto se o protivládních demonstrantech vyjadřovali naposledy komunisté před rokem 1989. Vy to jako signatář Charty 77 pamatujete, je to podle vás adekvátní srovnání?
Komické na celé záležitosti je, že ta paralela s obdobím před rokem 1989 je v principu naprosto přesná. Liší se jen slovník na straně režimu. Tenkrát jsem byl nejen ztroskotanec a samozvanec, ale také agent inperialismu a spolupracovník ideodiverzních centrál. Tak mimo jiné označovali rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a časopisy, které vycházely v exilu – třeba Listy vydávané v Římě nebo Svědectví Pavla Tigrida v Paříži.
V devadesátých letech jsem se dozvěděl, že vůči mé osobě plánovali někdy kolem roku 1980 trestní stíhání kvůli spolupráci s těmi ideodiverzními centrálami (v obou časopisech mi vyšel článek). Ti, co mluví a píšou o dezolátech a agentech ruského imperialismu, jsou nejspíše obětí stěhování duší komunistických propagandistů a cenzorů. Jinak si to vysvětlit neumím.
Když si srovnáte aktivity komunistického režimu proti opozici s tím, co dnes avizuje za plány třeba ministr Rakušan. Snese to srovnání?
Snese. Když pan ministr o těchto věcech mluví, vzpomínám si nejen na léta normalizace, ale i na prokurátora Urválka.
Slýcháme slova o „nepřátelích demokratického systému“. Má podle vás systém, který má potřebu vyhledávat, nálepkovat a perzekvovat své nepřátele, ještě parametry demokracie?
Dávno již ne. V něčem má blíže k italskému fašismu, který nebyl tak brutální jako nacismus, ale o to více používal nálepkování, zesměšňování a podlou perzekuci opozice. Fasáda údajně demokratického režimu se docela rychle drolí. Poprvé jsem si toho všiml, když tehdejší vůdce akcí Milionu chvilek pro demokracii na pódiu trhal Ústavu ČR v módní kreaci napodobující uniformu Hitlerjugend.
V neděli jsme mohli sledovat v pořadu 168 hodin, kterak redaktor s kamerou naháněl kolem Sněmovny poslance SPD a žádal je, aby řekli, že Rusko je teroristický stát. Co na tuto scénku říkáte? A neohrožuje toto chování veřejnoprávní televize svobodnou diskusi?
S podobným aktivistickým přístupem a popřením poslání televizního zpravodajství jsem se po roce 1989 setkal pouze v Turkmenistánu za prezidenta Turkmenbašiho. Paní redaktorka tam možná byla na školení. Některé redakce veřejnoprávní televize termín svobodná diskuse vůbec nechápou. Pravda je přece jen jedna – ta jejich. Co jí odporuje, musí být kremelská propaganda. Mají stejně omezený pohled na realitu jako fanatičtí svazáci v roce 1952.
Co vás, pane Bašto, vůbec přivedlo po roce 1968 do opozice proti normalizačnímu režimu?
Právě omezování svobody slova a odpor proti sovětské okupaci. Ještě v dubnu 1969 jsme na Filozofické fakultě okupační stávkou protestovali proti nástupu Gustáva Husáka do Dubčekovy funkce prvního tajemníka. Poslední velký protest se odehrál 21. srpna 1969. V Praze ho musely potlačit tanky. Už nikoliv sovětské, ale naše, československé. To pro mne byl poslední zlom, od té doby jsem byl vůči tehdejšímu režimu v opozici až do jeho konce.
Jak jste se z tohoto pohledu díval na události „Pražského jara“ 1968?
Jako mladému člověku mi byla idea demokratického socialismu velmi blízká, právě kvůli tomu, že umožnila svobodnou diskusi, svobodu projevu a svobodu slova. Návrat k totalitě jsem tenkrát těžce nesl, a jeho první příznaky mě zneklidňují také dnes.
Bc. Jaroslav Bašta, SPD, poslanec
PL – Ne, to prezident dělat nemá. Jaroslav Bašta se vymezil. A popsal, co v Česku hrozí
Datum příspěvku 11. prosince 2022
Trestní stíhání na základě nálepek je jednou z varovných známek přicházející totality. Prezidentský kandidát SPD Jaroslav Bašta něco takového už jednou v životě zažil a sám přitom skončil ve vězení, takže je na tento trend citlivý i dnes. Den lidských práv, který si tuto sobotu připomínáme, je pro něj vhodnou příležitostí k zamyšlení, co nám ze slov o lidských právech zbylo.
Připomínáme si dnes Den lidských práv. Tento pojem dnes na jedné straně na mnohé působí jako zaklínadlo, jiní se jeho současné podobě naopak vysmívají. Co znamenají lidská práva pro vás?
Nesmírně důležitou část toho, oč jsem se ve svém životě snažil a i dnes snažím. Jejich důležitost jsem si uvědomil právě ve vězení, když jsem o ně byl připraven. Proto jsem velmi přivítal Helsinský pakt a následně jsem podepsal již v roce 1976 Základní prohlášení Charty 77.
Nemáte pocit, že v ústech některých skupin se z „lidských práv“ stalo něco zcela jiného, než bylo původně zamýšleno?
Mám, a už dlouho. Ti, kteří je berou více jako klacek, kterým je možné si něco vynutit, většinou používají politiku dvojího metru. Řečeno jazykem Bible, „vidí každé smítko v oku bližního svého, ale břevno v oku svém nikoliv“.
Občas zaznívá, že vedle lidských práv by měly být také nějaké lidské či občanské povinnosti. Myslíte, že by nějaký takový závazek jedince vůči společnosti měl být?
V každé společnosti musí být práva a povinnosti jedince v rovnováze. V demokratické dvojnásob. Ti, kdo zdůrazňují jenom nároky a práva, mlčky předpokládají, že povinnosti bude plnit někdo jiný než oni sami. Tento trend hrozí, že se současná „nároková“ společnost změní v určitou formu feudalismu. Tzv. „Velký Reset“ to hlásá natvrdo.
Je ještě jeden takový termín, pod kterým nikdo moc neví, co si představit, ale všichni se jím vášnivě zaštiťují. A to – „liberální demokracie“. Druhý český prezident Václav Klaus proti tomu kdysi napsal, že skutečná demokracie musí být hodnotově neutrální a liberální demokracie tudíž není žádnou demokracií. Jak to vidíte vy? Vysvětlení je jednoduché – když demokracie existuje a funguje, není jí zapotřebí dávat nějaké přívlastky. Potřebuje–li dovysvětlení, není to demokracie. Kdysi jsme měli „lidovou“, dnes „libovou“ (rozuměj, jen pro někoho).
Těch slov a nálepek v poslední době vůbec přibylo. Vedle univerzálního „dezolát“ máme „antivaxery“, „russáky“… Nemáte někdy pocit, že v těch názvech a nálepkách pro politické odpůrce už se přibližujeme úrovni před rokem 1989, kdy také byli „kapitalisté“, „klerikálové“, „revanšisté“, ale třeba taky „trockisté“, „maoisté“, „titoisté“ a další úchylky, ve kterých se nikdo nevyznal, ale na označeného mohly mít velmi negativní dopad?
A dnes zvolna také nálepky nahrazují diskusi a vytvářejí předpoklady pro následná trestní stíhání. Je to jedna z varovných známek přicházející totality.
Proti tomuto rozdělení společnosti prezidentští kandidáti slibují, že budou národ sjednocovat. Petr Pavel chce nastolovat „řád a klid“. Danuše Nerudová chce být „rodičem národa“. Jak potřebu „sjednocovat“ národ z prezidentské funkce vnímáte vy?
Česká společnost je dlouhodobě rozdělená, což je nejlépe vidět právě na výsledcích přímých voleb prezidenta. Úlohou prezidenta není národ sjednocovat líbivými thymolinovými frázemi nebo generálským juntovním zastrašováním… – ale vysvětlovat, že to rozdělení je normální jev, se kterým se musíme naučit žít.
Prezident má moderovat dialog mezi různými názorovými skupinami v masarykovském duchu – demokracie je diskuse. Jen v totalitě existuje jediný povolený názor.
Před 34 lety se právě na Den lidských práv konala první povolená demonstrace opozice, na které vystupovala i Charta 77, kterou jste podepsal. Jak vzpomínáte na tento moment rok před Listopadem 89?
Na chvíli jsem měl dojem, že se ledy prolomí a že Praha přestane být „údolím betonových hlav“, jak se říkalo o Jakešově vedení KSČ. Palachův týden v lednu nás rychle vyvedl z omylu.
Letos si svět připomněl zemřelého Michaela Gorbačova. Jaký byl podle vás jeho vliv na průběh událostí druhé poloviny osmdesátých let? Pociťovali jste zde jako disidenti nějaké „gorbačovské uvolnění“?
V drobnostech ano. Někdy od roku 1987 jsem například směl své články o archeologii v odborných časopisech podepisovat svým jménem, což předtím možné nebylo. Ale celkově se nic neměnilo. Dokonce přestaly být dostupné sovětské noviny a časopisy, protože se v nich psalo o „perestrojce“ a „glasnosti“.
Jak jste si před Listopadem 1989 ve vašem okruhu disentu představovali onu „změnu“? A jak se tyto prognózy naplnily? V roce 1980 jsem v úvodníku exilového časopisu Listy psal o tom, jak se u nás změní poměry, až dojde ke změnám v Sovětském svazu. Nejen já jsem tehdy předpokládal, že reformy budou kopírovat myšlenky Pražského jara. Michail Gorbačov se svou „glasností“ z nich skutečně vycházel. Jen netušil, že tím nastartoval proces rozpadu Sovětského svazu a bipolárního světa. Snili jsme o svobodě – slova, cestování, myšlení, podnikání, o návratu k prvorepublikovým poměrům hluboce sociálního (nikoliv přímo socialistického) státu.
Reformy devadesátých let probíhaly pod vlivem osmdesátkové pravicové politiky Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Jak jste se vy a vaše okolí v disentu na tuto politiku dívali? Věřili jste, že právě to je cesta i pro nás?
Z odpovědi uvedené výše vyplývá, že nikoliv. O návratu takto tvrdého kapitalismu skoro nikdo neuvažoval.
Jaroslav Bašta – Cíle vlády Petra Fialy
Od voleb do Poslanecké sněmovny uběhl více než rok, takže je možné hodnotit nejen (ne)úspěchy Pětikoalice, ale hlavně skutečné cíle současné české vlády. Jaroslav Bašta, poslanec SPD, 6. listopadu 2022 – 02:20
Od prvního pohledu je jasné, že se vyznačují podivnou nejednoznačností a občas si vzájemně odporují. Kupodivu to není dáno jen seskupením pěti politických subjektů s velmi rozdílnými programy, ale snahou vyhovět třem různým centrům rozhodování, které tuto vládu fakticky řídí. Jde o Washington, Brusel a Berlín, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Když to hodně zjednoduším, základní požadavky Spojených států jsou dva – učinit z České republiky výhradního dovozce zkapalnělého břidlicového plynu z USA, který zamění dosavadní dodávky ruského zemního plynu. Dále pak udržení naší pozice státu, který podporuje Ukrajinu až na samou hranu konfliktu s Ruskem. Tuto roli ve větší míře již hraje Polsko, se kterým vytváříme jakousi jestřábí letku. Dá se předpokládat, že svou roli v budoucnu má sehrát náš zbrojní průmysl.
Pokud jde o Brusel a Berlín, ti mají jeden společný požadavek, kterým je pokračování politice Zeleného údělu, tedy Grýndýlu. Jedním z jeho základních cílů, který bez ohledu na energetickou krizi a válku na Ukrajině prosazují, je deindustrializace Evropy, tedy zničení průmyslu. Česká republika jako nejprůmyslovější země Unie se evidentně stává jednou z prvních obětí této sebevražedné zelené politiky.
Naše vláda tím pověřila ministra Síkelu. Likvidace českého průmyslu bude mít dvě základní podoby. Všechny menší energeticky náročné podniky skončí kvůli vysokým cenám energií. Ty důležitější a atraktivnější se přestěhují do zemí s dostatkem energie. Obávám se, že většinou až poté, co si je levně pořídí noví majitelé. Tento proces již běží, dokonce i někteří představitelé Evropské unie se pohoršují nad tím, jak Spojené státy lákají všechny důležité evropské firmy, aby se přesunuly do USA kvůli dostupným a levným energiím.
Fialova vláda samozřejmě nezapomíná ani na české zemědělství. Jeho fungování chce omezit změnou dotačních sazeb, aby tak zlikvidovala zbytky naší potravinové soběstačnosti. České země mají v budoucnu pouze pěstovat obiloviny a vše ostatní budeme dovážet.
Když jsem se podíval na priority současné vlády, které se nejvíce odhalily při jednáních o energetické bezpečnosti, pochopil jsem, že blaho České republiky a jejích občanů je skutečně to poslední, na čem jí záleží. Tento postoj ignoruje skutečnost, že v Čechách sice dochází k bouřím a revolucím nepříliš často, ale pak jsou drsné a důsledné. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Redakce: J. Skalský Připravil: Dr. O. Tuleškov
Webová adresa:
Estránky:
